Jan Horák, motocyklový závodník, mistr sportu, čestný občan Tachlovic
* 23. února 1909
Jan Horák patřil mezi výrazné postavy motorismu třicátých a čtyřicátých let minulého století. Náležel ke generaci závodníků, jakými byli: Jaroslav Simaichl, Jindra Kostlivec, František Brand, Franta Manšl, Karel Dohnal, Antonín Šiška, Ferdinand Jánský, Josef Paštika a jiní.
Narodil se v Tachlovicích č. p. 88 a v rodné obci žil celý život.
Dušníkách, dnešní části Rudné u Prahy, se vyučil strojním zámečníkem – mechanikem, ve firmě, která vyráběla jízdní kola a příležitostně opravovala i motocykly. Právě v Dušníkách si koupil svůj první motocykl, havarovaný stroj značky Rudge 500 cm3 OHC. Brzy po vyučení si v Tachlovicích zřídil vlastní dílnu na opravy kol a později na jejich výrobu. Jako živnostník si dobře vedl a jeho firma měla několik zaměstnanců.
V r. 1930 přibral zastoupení a servis motocyklů anglické značky Rudge Whitworth, jejíž havarovaný získal již za učňovských let. Opravil si jej a jeho technické řešení a hlavně výkon mu zcela učarovaly. Od té doby začala jeho kariéra neohroženého, cílevědomého a všestranného závodníka.
První závod jel v r. 1930 na trati Zbraslav – Jíloviště. Soutěžil v juniorské třídě. Těsně před startem si zaplatil soutěžní licenci a obsadil 3. místo. Od začátku své závodnické kariéry se vyvíjel ve všestranného motocyklového závodníka.
V motocyklových závodech vystřídal stroje různých kubatur od 250 cm3 až do 1 200 cm3. Do r. 1939 se zúčastnil téměř všech v té době pořádaných závodů a získal v nich řadu předních umístění.
V době 2. světové války r. 1940 byla továrna na výrobu motocyklů Rudge v Coventry vybombardovaná a výroba již nebyla obnovená. Také život Jana Horáka ovlivnila 2. světová válka a politické události po ní. V r. 1945 se zapojil do odbojové skupiny „Železo 4“ v Tachlovicích, kterou tvořilo 94 místních občanů. V květnových dnech se při povstání českého lidu proti fašistům aktivně podílel na osvobozování Dušník a zajišťování přesunu vojenských oddílů „Železo“ na pomoc Praze.
Po r. 1945 sice ještě závodil na strojích Rudge, ale postupně přesedlal na motocykly Walter OHC 250 cm3, s nimiž se zúčastnil celé řady významných motocyklových závodů a získal mnoho cenných vítězství nebo míst na stupních vítězů. Jednalo se o stroje vlastní konstrukce, které doplnil vynikajícími motory značky Walter malosériově vyráběnými v Praze – Smíchově podle návrhu Jaroslava Waltera. Při jejich stavbě uplatnil zkušenosti z konstrukce rámů jízdních kol. Pro přední československé motocyklové závodníky jakými byli Václav Stanislav, Jan Bednář, Václav Hovorka, Míla Skalský, Jarda Lōffelmann, Peter Kopal, Eman Hájek, Jan Salaba a další, postavil dvacet čtyři motocyklů Walter 250 cm3 a 350 cm3 OHC za použití tehdy dostupných komponentů značek Jawa a Ogar. Vyznačovaly se elegantním svižným tvarem a ve své době patřily k našim nejlepším, nejrychlejším a nejspolehlivějším motocyklům, protože i po mnoha letech sbíraly vavříny na významných motoristických akcích. Dokonce v r. 2007 se jeden z dochovaných exemplářů Walter 250 vyrobený v r. 1947 v dílně Jana Horáka zúčastnil 9. září 2007 soutěže jízdy pravidelnosti motorových vozidel – veteránů „Tachlovický trojúhelník“.
V r. 1947 se Jan Horák zúčastnil 1. ročníku Dušnického okruhu, v němž obsadil v kategorii dvěstěpadesátek 2. místo po projetí dvaceti kol v celkové délce 81,4 km. Při jízdě byl nadšeně povzbuzovaný přihlížejícím publikem, z něhož mnozí ho osobně znali. Na Dušnickém okruhu soutěžila tehdejší závodnická špička – mistři motocyklových řídítek: Antonín Vitvar, Václav Kněz, Ladislav Štajner, Václav Bubeníček. Největšího úspěchu dosáhl Jan Lucák na motocyklu Walter s třemi vítězstvími.
Jezdil většinu dostupných silničních, terénních a plochodrážních závodů doma i v zahraničí a to jak sólo, tak i na sidecaru se svým spolujezdcem, přítelem a mechanikem Františkem Jůdou ze sousední Mezouně. Absolvoval Lochotínský okruh, Poděbradský okruh, Táborský okruh, Mělnický okruh, Českobrodský okruh, Novobydžovský čtverec, závody do vrchu Schöber u Rumburka, Dubí – Cinvald, Panorama Karlovy Vary, závod Bělský les u Ostravy, plochou dráhu se sidecarem na Strahově v Praze, plochou dráhu v Mariánských Lázních a další. V této době byl již Jan Horák známý jako vynikající odborník na opravy motocyklů.
Zprvu sice jezdil na stroji Rudge z roku výroby 1924. Na strojích stejné značky závodili také další významní jezdci například František Juhan nebo Jindřich Kostlivec.
Úspěšně si vedl rovněž při absolvování Pražského okruhu v Kunraticích r. 1947, kde v závodě na 25 kol o celkové délce 51 km obsadil 3. místo v kategorii 250 cm³.
Na motocyklu Walter se Jan Horák zúčastnil silničního závodu na II. okruhu prezidenta Beneše v Táboře v r. 1947. Zdálo se již, že zvítězí, ale v posledním kole havaroval, ale i přes to dojel se zraněním v obličeji jako druhý.
Společně s Jaroslavem Walterem plánovali výstavbu menší továrny na výrobu závodních motocyklů v Tachlovicích. Bohužel změna politických podmínek po r. 1948 jejich představy zhatila. Vznikla pouze čtařiadvacítka vynikajících strojů vlastní konstrukce ve skromných podmínkách tachlovické dílny, která byla později zkonfiskovaná. Její majitel musel nastoupit do zaměstnání jako opravář traktorů.
Vítězství mu však neuniklo v závodě motocyklů s přívěsnými vozíky na XIX. ročníku Velké ploché dráhy v r. 1953 na strahovském stadionu se spolujezdcem Františkem Jůdou na stroji Rudge 500.
Jan Horák závodil na motocyklech Walter až do r. 1970.
Pro svoji skromnost, odborné znalosti a nezištnou povahu získal Jan Horák u svých kolegů velkou oblibu a sympatie.
„Po roce 1948 jsem začal mít potíže. Chtěli mi znárodnit dílnu, tak jsem ji raději zboural, zakázali nám při závodech jezdit na zahraničních strojích, mohli jsme jenom na jawách nebo ČZ. Ty jsme pochopitelně vylepšovali a přestavovali tak, aby nám vyhovovaly.“
Jeho sen vystavět malou továrnu na výrobu motocyklů v Tachlovicích mu politická situace neumožnila. Soukromé podnikání bylo zakázané a pan Horák se stal zaměstnancem podniku služeb v Rudné u Prahy.
„A v té době mě napadlo, že bych mohl sbírat staré historické motocykly.“
Na zahradě za svým domem postavil dlouhou prosklenou halu, do níž shromáždil kolem stovky motocyklů domácí i zahraniční výroby: Indian, Rudge, Ariel, Panther, BSA, Honda, Peugeot, Jawa, Ogar, ČZ. Stroje cestovní, silniční, závodní i plochodrážní, které postupně renovoval. „Když byla uzákoněna daň z motocyklů, lidé se jich začali houfně zbavovat. Bylo jich tolik, že jsem musel postavit halu, abych je měl kam dát. Už jsem jich také jeden čas míval přes dvě stovky, teď už jej jich sotva polovina. Osmkrát mě vykradli, naposledy loni v lednu (rok 1994). Asi to byli znalci, vybrali si ty nejstarší a nejvzácnější motocykly. Ale ten můj první tady je, i když rozebraný. Můžu vám ho ukázat jen v součástkách.
Při shánění jsem prožil lecjaké příhody. Třeba támhleten Dalton jsem nemohl koupit, ale majitel na mně chtěl na výměnu starý fotoaparát. Sehnal jsem mu jich tenkrát deset, byl nadmíru spokojen. Jindy zase majitelka motocyklu s přívěsem mi prorokovala, že určitě havaruji, že s tím neumím jezdit. Musel jsem ji předvést, že jsem bývalý závodník a sajdkáry jsou něco, co umím jezdit přímo skvěle.
Leckterý můj motocykl hrál i ve filmu. Ale nepůjčoval jsem je, raději jsem na nich jezdil sám. Nejstarší stroj, který tu teď mám, je DFR z roku 1923. Má olejem chlazený motor, ale ještě ho musím dodělat.“
Nejcennější byl historický stroj Indián 750 cm3, na kterém vyhrál Zdeněk Pohl první Zlatou přilbu v Pardubicích v r. 1929 nebo Jawa úspěšného československého závodníka Gustava Havla. Mezi jeho skvosty nechyběl ani jeho stroj Walter 250 cm3.
V r. 1959 (někdy se uvádí r. 1958 nebo 1960) byl z jeho iniciativy založený Automotoklub Svazarmu Tachlovice a v r. 1973 jeho pobočka Veteran Car Club.
Původní činnost automotoklubu byla zaměřená na pořádání výstav a testování veteránských strojů ve spolupráci s Veteran Car Clubem Kladno. Tyto nové klubové organizace pořádaly mimo sportovní činnosti také odborné vzdělávání mládeže se zájmem o motorismus a v letech 1960 – 1989 četné motoristické akce: krajské přebory terénních motocyklů, závody silničních motocyklů nebo krajské přebory motokár.
Hlavní sportovní činností se stala od r. 1976, dnes již proslavená soutěž motocyklových a automobilových veteránů, nazvaná Tachlovický trojúhelník.
Tato motoristická akce, zařazená v celostátním kalendáři motoristických podniků, pořádaná každoročně druhý den po mezinárodní soutěži historických vozidel Zbraslav – Jíloviště, se stala populární, všeobecně známou, mezi soutěžícími jezdci velmi oblíbenou a obsazovanou.
Jan Horák byl až do r. 2003 ředitelem závodu.
Heslo: „Za rok zase u Horáka na shledanou!“ se stalo populárním a vystihovalo skvělou atmosféru tachlovického závodu.
Jan Horák pokračoval v aktivitě sobě vlastní: cvičil a instruoval mládež se zájmem o motoristický sport. Mimo organizaci motoristických závodů, klubové činnosti se věnoval odborné výchově motoristické mládeže.
Za zásluhy v propagaci značky Rudge Whithworth a její kvalitní servis byl v r. 1987 jmenovaný čestným členem Enthusiasts Rudge Club se sídlem v anglickém Bristolu, který sdružuje příznivce nezapomenutelné značky dodnes. Klub byl založený v r. 1956 a oblíbenost značky Rudge mezi motocykly dokumentuje slogan z té doby: „Kdo má Rudge, má i silnici!“ Pan Horák se ale jmenování osobně nezúčastnil vzhledem k tehdejší politické situaci, když včas neobdržel povolení vycestovat do kapitalistické ciziny.
Za vynikající sportovní výkony a organizaci motoristických akcí byl Janu Horákovi na návrh Svazu závodníků-veteránů v r. 1988 Ústředním automotoklubem udělený čestný titul mistra sportu. Za propagaci rodné obce byl v r. 1995 jmenovaný čestným občanem Tachlovic.
Po celý život byl Jan Horák činorodý a plně aktivní až do vysokého věku.
zklamáních, náročnou zálibu i oporou při některých neúspěších jež minulý politický vývoj přinesl a znemožnil mu tak splnění jeho velkého snu o uplatnění vlastních technických znalostí a zkušeností při vybudování výroby kvalitních sportovních motocyklů. Jan Horák proslavil nejen své jméno, Veteran Car Club Tachlovice, ale i rodnou obec.
wikipedie: Jan Horák
